Řekli vám, že „ještě není připravený“, nebo že ho tablet odradí od mluvení? Tyto mýty oddalují AAK (augmentativní a alternativní komunikaci) nebo člověka uzavřou do tabulky s žádostmi. Tady je, co říká výzkum, i s nuancemi, na kterých záleží.
„AAK ho odradí od mluvení“
Studie neukazují žádnou škodu pro řeč; často zaznamenávají více mluvených projevů (Millar, Light a Schlosser, 2006; Romski et al., 2010; Kasari et al., 2014). Nuance: AAK nezaručuje, že řeč přijde. Zaručuje, že člověk nemusí s komunikací čekat. Viz brání AAK v mluvení?
„Nakonec začne mluvit, počkejme“
Čekání má svou cenu: méně příležitostí k učení, více frustrace a chování, které se někdy stane jediným způsobem, jak si zjednat pozornost. AAK tomuto zdržení předchází, zatímco se řeč vyvíjí. A když řeč přijde, může zůstat pro cizí lidi těžko srozumitelná, i v dospělosti: nástroj si pak ponechává roli zálohy (Beukelman a Light, 2020).
„Ještě není připravený: existují předpoklady“
Rodinám se o těchto „předpokladech“ stále mluví:
- oční kontakt;
- stálost objektu (vědomí, že schovaný předmět dál existuje);
- příčina a následek;
- vydržet sedět a soustředit se;
- přiřazování obrázků k předmětům;
- přesné ukazování prstem;
- určitý věk, určité IQ, určitá diagnóza;
- umět číst, než dostane klávesnici.
Žádný z nich není pro začátek potřeba a některé se dokonce rozvíjejí právě díky komunikaci. Jejich izolovaný nácvik komunikaci nezlepšuje (Kangas a Lloyd, 1988; Romski a Sevcik, 1988). Americký National Joint Committee odmítá kritéria přístupu podle věku, IQ nebo diagnózy (NJC, 2003). Jedinou podmínkou, shrnují Beukelman a Light, je být naživu. Ukazování je jen jeden ze způsobů ovládání (viz přístup k AAK).
Vývojová stadia (neúmyslné signály, záměrná gesta, první symboly, kombinování slov kolem 50 slov) pomáhají zvolit cíle; nerozhodují o tom, kdo má na nástroj nárok.
Skutečné předpoklady jsou kolem člověka:
- partneři, kteří nástroj používají, když mluví, čekají a reagují na každý pokus;
- nástroj dostupný po celou dobu, ne zamčený ve skříni, aby se nepoškodil;
- vhodný způsob ovládání: dobré sezení zlepšuje přesnost (Costigan a Light, 2010);
- slova, na kterých člověku záleží.
„Nerozumí, nemá to smysl“
To, co dokáže říct, není to, co ví
Člověk, který neumí psát, může říct jen slova, která mu někdo do nástroje vložil: většina má méně než 1 000 pojmů, často méně než 100, zatímco pětileté mluvící dítě zná více než 2 000 (Bloom a Markson, 1998). Posuzovat, co člověk vyjádří, často znamená posuzovat jeho tabulku.
Testy mohou klamat
Tříletý chlapec, který celý život strávil v nemocnici, „neprošel“ obrázkovým testem. Přesto rozuměl slovům „odsávání“, „ventilátor“ a „injekce“: jeho slovní zásoba byla slovní zásobou jeho světa, ne testu (Beukelman a Light, 2020). Testy, které vyžadují mluvení nebo přesné ukazování, porozumění často podceňují.
Nejméně nebezpečný předpoklad
Bez důkazu zvolte předpoklad, který napáchá nejméně škody, pokud se ukáže jako mylný (Donnellan, 1984):
Mylně předpokládat, že rozumíBudeme s ní mluvit s respektem a nabídneme jí příliš mnoho slov. Malá cena.
Mylně předpokládat, že nerozumíNa roky ji připravíme o rozhovor, školu, čtení a možnost volby. Obrovská cena.
Předpoklad kompetence neznamená, že nehodnotíte: učíte a pak sledujete, co se člověk naučí, během několika dní a s několika partnery, s nástrojem v ruce od začátku (viz hodnocení v týmu). V každodenním životě mluvte s člověkem, ne o něm, a respektujte jeho věk: žádné dětské obrázky pro dospívajícího a k dospělému se obracejte tak, jak si přeje. Listina komunikačních práv (Communication Bill of Rights) z toho dělá práva: vybírat si, odmítnout, mít svůj nástroj stále u sebe, být respektován v důstojnosti.
„Příliš malý, příliš starý, příliš postižený“
Z AAK mají užitek i miminka. Dospělí, kteří desítky let žili bez nástroje, dělají rychlé pokroky, jakmile dostanou skutečné příležitosti komunikovat (Holyfield et al., 2017; Drager et al., 2019). Neexistuje žádná věková hranice ani míra postižení, pod kterou by „to nemělo smysl“. Pro malé dítě: Moje dítě nemluví: kde začít.
„Stačí, když umí požádat“
Žádosti (jíst, pít, záchod) nakonec zaplní celé tabulky. Program postavený na nich vytváří pasivní komunikátory, zejména u lidí s autismem (Light, Parsons a Drager, 2002). Komunikovat znamená také komentovat, vtipkovat, vyprávět, ptát se, odmítat. PECS má silné důkazy pro nácvik žádostí, slabé pro nácvik komentování (Ganz et al., 2012). Viz PECS, nebo robustní AAK? a víc než žádosti.
„Stačí seznam základních slov“
Základní slova („ještě“, „hotovo“, „chci“, „pomoc“) jsou pro kombinování slov nezbytná, ale nestačí. Začátečník začíná vlastními slovy (jména, oblíbené jídlo, hračka) a několika silnými slovy (Laubscher a Light, 2018). Poměr „80 % základních slov, 20 % specifické slovní zásoby“ koluje, aniž by za ním stála studie (Beukelman a Light, 2020, k brožuře LAMP): je to hrubé vodítko, ne zákon. Viz jaká slova dát do nástroje.
„Symboly mluví samy za sebe“
Co se dospělému zdá zřejmé, není zřejmé pro každého. Děti ve věku 4 až 7 let nepoznaly běžné symboly pro „ještě“, „otevřít“ nebo „co“ (Light et al., 2008; McCarthy et al., 2018). Každý symbol je třeba naučit, v kontextu, a na začátku pomáhají osobní fotografie.
„Napsané slovo pod symbolem naučí číst“
Napsané slovo pomáhá hlavně partnerovi; ke čtení to nestačí (Erickson et al., 2010). Je potřeba skutečná výuka čtení. Až 90 % lidí se složitými komunikačními potřebami dospěje bez funkční gramotnosti, většinou kvůli chybějící výuce (Foley a Wolter, 2010). Viz AAK a gramotnost.
„Nástroj se nastaví jednou provždy“
Slovní zásoba, která neroste, skončí na dně tašky: chybějící aktualizace jsou jedním z hlavních důvodů, proč lidé nástroje opouštějí (Johnson et al., 2006). Potřebujete nástroj, který se snadno upravuje, a někoho, kdo za něj odpovídá (viz koordinátor AAK).
„Co funguje na terapii, bude fungovat všude“
Cvičení v terapeutické místnosti se do běžného života přenášejí špatně (Schlosser a Lee, 2000). AAK se člověk učí ve skutečných situacích (jídlo, hra, nákupy), se skutečnými partnery: rodiči, sourozenci, učiteli. Žádné zkoušení typu „ukaž mi pejska“: používejte nástroj sami, když mluvíte. Viz modelovat, počkat, reagovat.
Shrnutí
| Mýtus | Co říká výzkum |
|---|---|
| AAK brání řeči | Žádná škoda, často více řeči |
| Začne mluvit, počkejme | Čekání má svou cenu |
| Existují předpoklady | Žádné |
| Nerozumí | Testy klamou; předpoklad kompetence stojí méně |
| Příliš malý, příliš starý | Žádná věková hranice |
| Žádosti stačí | Riziko pasivního komunikátora |
| Základní slova stačí | Nutná, ale ne dostačující |
| Symboly jsou zřejmé | Každý symbol se učí |
| Napsané slovo naučí číst | Čtení je třeba učit |
| Nastavit jednou provždy | Bez aktualizací přichází opuštění |
| Terapie stačí | Učení probíhá ve skutečném životě |
Časté otázky
Musí člověk umět číst, aby mohl mít klávesnici?
Ne. Klávesnice je součástí učení se číst: když ji schováváte na později, čtení se oddaluje.
Co když okolí nevěří ve schopnosti daného člověka?
Sdílejte konkrétní pozorování, natáčejte úspěchy a navrhněte zkušební období s modelováním. Výsledky často přesvědčí víc než argumenty.
Pictalk Buddy spojuje komunikační tabulky AAK, vizualizovaný denní režim, procesní schémata a deníky, se stejnými symboly, na Androidu, iOS, webu i hodinkách. Aplikace v režimu „zaplaťte, kolik chcete“, kterou vyvíjí nezisková organizace. Seznamte se s Buddy
Zdroje
- Beukelman, D. R., a Light, J. C., 2020, Augmentative and Alternative Communication (5. vyd.), Paul H. Brookes.
- Donnellan, A. M., 1984, „The criterion of the least dangerous assumption“, Behavioral Disorders, 9(2), 141–150.
- Studie citované podle Beukelmana a Light (2020): Millar, Light a Schlosser (2006); Romski et al. (2010); Kasari et al. (2014); Kangas a Lloyd (1988); Romski a Sevcik (1988); NJC (2003); Costigan a Light (2010); Bloom a Markson (1998); Holyfield et al. (2017); Drager et al. (2019); Light, Parsons a Drager (2002); Ganz et al. (2012); Laubscher a Light (2018); Light et al. (2008); McCarthy et al. (2018); Erickson et al. (2010); Foley a Wolter (2010); Johnson et al. (2006); Schlosser a Lee (2000).